CHCI SE PŘIDAT

Firmy sobě

Ekonom Jan Lamser: „Každá firma je nahraditelná. Ale bude se nám líbit, kdo je nahradí?“

Ekonom, podnikatel a propagátor teorie her je jedním z mluvčích a „vyjednavačů“ iniciativy Firmy sobě.

 

„Bez rychlé pomoci státu a podpory spotřebitelů většina malých a středních firem zanikne. Je v módě cynicky říkat, že se pročistí trh. Ale tyhle rodinné, lokální a tradiční firmy převezme nejspíš velkoprodukce, které Češi před krizí nedokázali přijít na jméno. Pak nás cynismus přejde,“ říká ekonom a podnikatel Jan Lamser, emeritní veterán nejvyššího vedení ČSOB.  

Musí být nutně na škodu, když zůstanou jen větší, stabilnější podniky?

To je na vás, jak to vidíte. Ale myslím si, že to nepotěší nikoho – zejména z hlediska konkurence, která podporuje pestrost, kvalitu i nabídku v různých cenových hladinách.  Na to byli Češi v posledních letech dost hákliví. Může se stát, že chleba bude jen od velkopekáren, z restaurací přežijí primárně McDonaldy nebo restaurační řetězce obecně, kultura bude jenom v multiplexech a podobně. 

Ale nikdo nás tam nebude nutit chodit, ne?

Můžete si samozřejmě udělat o víkendu táborák, v tom vám nic a nikdo bránit nebude, ale buď si koupíte unibuřty z Kostelce, nebo si opečete brambory. Umíte vyrobit víno nebo uvařit pivo? Protože malí vinaři, pivaři, farmy a další podobné provozy jsou už teď jednou nohou v hrobě. Bez přehánění. Češi vždycky nadávali na europivo. Jestli se ale nic nezmění, měli bychom si na něj zvyknout. Žádné jiné dlouho nebude. 

Myslíte, že nějaké služby můžou úplně zmizet?

Nemám křišťálovou kouli. Epidemie ještě zdaleka neskončila a nikdo neví, jak se bude situace vyvíjet a jestli po aktuálním uvolňování nouzových opatření nebude nutné za pár měsíců zase přitvrdit. Ale oproti době před koronavirem bude rozhodně nedostatek výběru. Některé podniky se zhroutí, zaniknou a v dané situaci a s danými nulovými zárukami nebude doma nikdo, kdo by jejich pozici převzal. Některé tak pohltí velké korporace nebo je skoupí spekulanti nebo třeba i Čína, pokud jí tedy za to budeme stát.

A ty, co nikdo nekoupí? 

No ty nebudou, co myslíte? Stěžovali jsme si roky, jak ubývá klasických hospod, soukromých lokálních prodejen a malých provozoven služeb. A to se jedině zhorší. Jestli drobné a střední zaměstnavatele nezačneme podporovat podobně rychle a bez podezřívání jako třeba v Německu, Švýcarsku, Rakousku… no vlastně skoro všude okolo nás, tak bude ještě méně hospod, opět se začnou stát fronty jako kdysi, třeba i na kadeřníka, budeme moci zapomenout na snadnou dostupnost truhláře, zámečníka, ale postihne to i běžná místní fitka, autoopravny a podobně. My starší to pamatujeme: pořadníky, fronty, úplatky… 

Drobné služby a produkty na míru a podle naší místní chuti  k nám nikdo z ciziny na drobné místní úrovni dělat nepůjde. A z českých podnikatelů nebude mít nikdo kapitál, aby „kolegy“ v úpadku převzal. A jak říkal František Zavřel, nebude na to mít ani chuť. Dramaticky vzroste riziková prémie i za banální služby, ta se projeví jak v ochotě podnikat, tak i v ceně a kvalitě. Získat to, co potřebujete, tak jak chcete a včas, přestane být samozřejmé. Předzvěstí takového světa je tak trochu čerpání dotací pro malé podniky. Stojí se na ně fronty, jako kdysi na pomeranče, a po čtvrt hodině „je vyprodáno“. To jsou radosti ekonomiky převisu poptávky nad nabídkou. 

Není to trochu černá perspektiva? 

Pro někoho je to možná milé retro, ale samozřejmě není o co stát. A samospádem, jak se momentálně věci vyvíjejí, do této konfigurace spějeme. Lidi si nikdy nechtějí přiznat, když je situace opravdu kritická. Do poslední chvíle si namlouvají, že všechno zachrání nějaký zázrak shůry. My jsme tady desítky let opravdovou krizi neměli. Ale nezaměstnanost v desítkách procent existuje i v Evropě. A může být i u nás. Je potřeba s tím počítat. Malé a střední firmy zaměstnávají skoro polovinu zaměstnanců v ČR, navíc tam, kde většinou jinou práci najdete jen těžko. Vidíte pro ně dneska někde statisíce volných míst?

Existuje nějaký optimistický scénář?

Já nejsem vládní ekonom. Neznám jejich plány. Rozhodně o nich ale v těchto konkrétních souvislostech nehovoří ani oni. Můžu nyní vycházet jenom ze zkušenosti a z toho, co okolo sebe vidím, a to zrovna k optimismu nepovzbudí: pokud nic neuděláme, většina malých a středních firem zanikne, převezmou je velkořetězce a velkoprodukce, kde bude za horších a horších pracovních podmínek pracovat větší a větší procento populace. Firmy, které přežijí, dramaticky změní cenu nebo kvalitu. Což zase dramaticky postihne jejich prodeje – budou bojovat o život. Každý český výrobce bude navíc těžko vzdorovat produkci ze zahraničí, kde se vlády chovají normálně a tenhle sektor podporují. 

To bude ale hlavně problém Prahy, ne? Do menších měst takové věci neproniknou. 

Co je tohle za názor? Měla snad už před krizí Praha v něčem větší problémy než menší města? Bude to právě naopak! Praha si poradí, ale zaměstnanost v malých městech půjde do kytek. Právě tam, kde jiné zaměstnání často prostě nenajdete – je mnohem menší výběr zaměstnavatelů, mnohem méně volných pozic, většinou i nižší platy. Vezměte si třeba turistiku. Jistě, ta je důležitá i pro Prahu. Ale nikdy pro ni nebude z hlediska přežití likvidační. Ale v některých malých městech, která žijí převážně nebo dokonce jenom z turistů, je to čert na stěně. Návštěvnost se už teď zhroutila a dokud nebude od korony pokoj úplně, což může trvat i roky, o návratu na původní čísla nemůžeme ani snít. A turistika je pro neskutečné množství lidí zásadní zdroj přímé či nepřímé obživy. Maloměstské provozovny, prodejny, výrobci, ubytovací a přepravní kapacity, kultura… Ti všichni jsou v první linii, ti budou mít potíže největší. Už teď mají. 

Malé a lokální provozovny ale mají menší náklady, nájmy… 

To, že jsou náklady nižší, neznamená, že nejsou v rámci jejich města nebo úvěrů a nákladů na zaměstnance likvidační. Je jedno, jestli vám měsíčně chybí milion v Praze nebo 200 tisíc v okresním městě. Jde o to, že se jim bez varování zastavil svět. Vesměs nemohou pokračovat v tom, co dělali. Tahle situace je zastihla uprostřed vysoké poptávky, expanze. Investovali, bojovali o zaměstnance. Ze dne na den nic z toho neplatí. Kromě závazků. Musí platit nájmy, energie, lidi. Nemají hluboké rezervy. Nejsou „důležití“ a „viditelní“, jejich příběhy se dostanou leda tak jako „dojímavé“ do diváckých zpráv na Primě. Navíc jim to nejen v jejich okolí naopak leckdo „přeje“. Vždycky byli samostatní, sebevědomí, něco uměli. Šli s kůži na trh a většina neúspěšných si teď bohužel mne ruce, že na ně došlo. 

Co má stát udělat?

Stát zásadním způsobem mocensky zasáhl do běžného chodu společnosti. To je ostatně jeho úloha. Musí teď ale nést i odpovědnost a jeho prioritou by měl být návrat do stavu před takovým zásahem. To se u nás zatím moc neděje. Chráníme životy, ale neohlížíme se na živobytí. Jakoby zničení ekonomické stability statisíců rodin to zdraví neohrožovalo potenciálně ještě víc. Stát momentálně nedokáže rozlišit nebezpečí, krizi a katastrofu. 

Jak to myslíte?

Extrémními prostředky řeší nebezpečí, čímž podporuje krizi, která bez opravdu rychlého řešení hrozí katastrofou. Nemůžete požár na lodi hasit tím, že ji potopíte. Teda můžete. Ale přijdete o loď, místo abyste ji zachránili. A úplně nesmyslně taky o posádku, o náklad a o důvěru všech, kteří by se pod vaší vlajkou kdy třeba ještě chtěli vydat na moře. Samozřejmě, jsou to trochu násilné příměry. Ale podstata je stejná. Státní moc brání šíření koronaviru bez ohledu na dopady opatření, ke kterým přistupuje, ačkoli je zcela zjevné, že mají masivní důsledky. A dopadové analýze se nijak nevěnuje ani po týdnech jejich platnosti. 

Jinde je to jiné?

Celý svět, ekonomové, instituce i politici se shodují na tom, že běžný život společnosti bude zásadně narušen a ohrožen. A že krize, ovšem ne nějaká krize okolo roušek, ale opravdu zásadní a destabilizující krize ekonomická i sociální, je teprve před námi. A snaží se vyřešit, jak její rozsah omezit, aby nepřerostla v nezvladatelnou katastrofu. My si ovšem raději v tradici našich furiantů libujeme nad epidemiologickými statistikami a vyjednáváme o otevření hranic s Chorvatskem, abychom měli kam jet na letní dovolenou. To jsme my: poděkujeme přátelům z Číny za podporu a ušklíbneme se nad eurohujery, co chtějí do středního stavu pumpovat prostředky na jeho stabilizaci. Řečeno s Ladislavem Klímou, jsme jako člověk, který má obavu, aby se nepoprášil, a přitom právě padl jak dlouhý tak široký do žumpy.

Text: Michal Schindler, Foto: Archiv


Jan Lamser

Podnikatel, věnuje se otázkám hry a ekonomie spásy

Má za sebou 20 let na vrcholných pozicích ve finančních službách včetně představenstva ČSOB. Samostatné podnikatelské aktivity zahrnují oblasti fintechu či augmentované identity. Působil jako poradce Evropské komise pro oblast systémové inovace a v řadě funkcí v rámci obchodních asociací i vědeckých a kulturních institucí. Na různých VŠ v Praze a Paříži postupně vystudoval Ekonometrii, Podnikovou ekonomiku, Strategické řízení, Evangelickou teologii a Kreativní pedagogiku. Poslední rok patří do jádra fintechového think tanku Creative Dock Group.